Výlet údolím Kocáby

11.10.2008 22:27

Do střední Evropy se rozšiřuje hřeben vyššího tlaku vzduchu, vítr vane západní až severozápadní a biometeorologická zátěž je mírná. Ozářenost 500 W/m2 (pro toho, kdo dává přednost světelnému toku, něco přes 1x105 luxů) – prostě ideální čas na podzimní výlet.

K tomuto závěru jsme nedošli jen my, ale přibližně polovina Prahy, jak jsme zjistili, když jsme se ráno začali scházet na autobusové zastávce. Fronta rostla a rostla, až nám její konec zmizel v nedohlednu a podivným způsobem začala mokvat i do šířky, takže se postupně na uzoučkém chodníku vytvořil neprostupný shluk. Ten čas od času přetekl do vozovky a daní nešťastníci měli co dělat, aby se vyhnuli kolům vozů a dostali se zpět na své místo, které nedobrovolně opustili. Naše skupinka měla podle pořadí jízdu autobusem jistou, leč výlet ve čtyřech nezdál se nám úplně podle očekávání. Proto Jirka Z. altruisticky navrhoval přidat se na konec fronty k těm, kteří přijdou později, a až budeme se slzou v oku sledovat odjíždějící autobus, aspoň nás bude hřát vědomí, že jsme všichni pohromadě. Tak tento návrh jsme zamítli. My – tvrdší jádro, které altruismus považuje za věc evolučně vyloženě neudržitelnou – jsme propagovali infiltraci pozdě příchozích podle pozměněného hesla přírodního výběru: Jsi nenápadný, jedeš s námi. Nejsi, budeš rozcupován davem.

K žádným obětem nakonec nedošlo i přes pronikavý pohled provázející rozrůstání našeho hloučku (až na počet 10 kousků). Ten pohled upíral postarší pán stojící přímo za námi, který byl pravděpodobně vedoucí početné skupiny seniorů. Podle jejich odhodlaných výrazů, hry svalů a dovedných kousků s hůlkami nám bylo jasné, že půjde o členy Klubu aktivního stáří (dále jen KAS) či něčeho podobného. Posledním členem skupiny se stala Hanka W., která všechny ohromila svým příchodem dokonce ještě před odjezdem autobusu. Jirka Z. coby zkušený vůdce vybral zastávku takového jména, že uvedl řidiče do rozpaků, kteréžto on maskoval tím, že nám dal čtvrtinovou cenu (bohužel zpátky se Jirkovi již stejný kousek nepovedl - Praha je přece jen o něco profláklejší než Bojanovice). Vystoupili jsme společně s členy KASu a podle jejich přátelských výrazů jsme s úlevou shledali, že si kvůli přeplněnému autobusu nemusel žádný důchodce výlet odříci. Neb nás čekala náročná a dlouhá cesta (celých deset km), bylo potřeba se na startu náležitě připravit. Po poměření svačinek došlo na synchronizaci foťáků a GPS.

Ani ne tak samotnou synchronizací, ale především Pavlovým vysvětlováním, k čemu je ona synchronizace dobrá, se postupně náskok seniorů prohluboval. Jirka T. jako aktivní sportovec jediný správně předem odhadl síly družstva soupeřů, my ostatní jsme však celoživotní trénink seniorů podcenili a nasadili tempo s úmyslem je předejít. To se nám skutečně po několika km podařilo, vyčerpalo nás to však natolik, že jsme byli nuceni doplnit energii z Hančiny a Tomovy výborné trikolády.
 

Nápad Jirky Z. zahrát si na místě pauzy na schovávanou byl Mari a dalšími zamítnut, neb se nám nezdálo, že by chataři posedávající na terasách s pochopením sledovali, jak využíváme živých plotů, zahradních ozdob a upravených struh k dovednému maskování. Při další cestě se neudálo nic zvlášť hodného zaznamenání, tož popusťme uzdu obrazotvornosti a oddejme se sugestivnímu líčení podzimní přírody: Listí žloutne - programovaná buněčná smrt je všudypřítomná. Kaspázy spouštějí svou zabijáckou kaskádu, enzymy nemilosrdně rozkládají obsah buněk. Škrob a lipidy jsou bez rozdílu štěpeny, stejnému osudu neuniknou ani proteiny, marně se snažící ukrýt v proteinových tělískách. Tráva v sobě hromadí kompatibilní soluty jak divá. Kationty se vesele váží na koloidní částice. Kondukce se střídá s konvekcí. Díky všeobecné vlhkosti mají saprofyti pré a zeleň se konečně nemusí namáhat se snižováním osmotického potenciálu – inu opravdu krásný podzim. Vše je na této fotografii.

Místo na oběd bylo velmi příjemné. Po našem usazení začaly se za obzorem objevovat první šedé hlavy, usadili jsme se tedy poněkud pohodlněji a celým svým skupinovým vzezřením jsme se procházejícím členům KASu snažili dávat najevo, že tu odpočíváme již hodnou chvíli (hrdost je holt hrdost). Dámská část byla následně během jídla uchvácena ušlechtilou krásou defilujících koní, zatímco pánská tím, že obal od chipsů je průsvitný.


Jeden nejmenovaný člen by žádnou akci nepovažoval za úplnou, pokud bychom si během ní nezahráli frisbee. Pavlovi tedy fanaticky zasvítily oči, vytáhl disk a následovalo něco, co se výše zmíněné hře přiblížilo snad jen přítomností branek, disku a dvou družstev. Tomáš J. povzbuzoval hráče veselým hýkáním, díky čemuž Lukáš Z. konečně rozřešil záhadu neidentifikovatelných zvuků na campových nahrávkách, jejichž tajemný původ mu do této chvíle nedal spát. Hra posléze hrozila přerůst v senovou bitvu, někteří se však odmítli zapojit na základě takových malicherností, jako senná rýma nebo občasná kontaminace sena koňským trusem.

Během dalšího pochodu směr Štěchovice jsme se střídavě posilovali ze zásob Briana a Mari, poslední kousek Mariina vynikajícího závinu byl, nevím z jakého důvodu, věnován Tomášovi J. Já si tedy nechci stěžovat, ne že bych snad na nějakém kousku závinu bazírovala, ale skutečně si myslím, že nejsem sama, kdo si povšiml této zjevné nespravedlnosti a nadržování. Pro příště bych prosila rovné šance všem zúčastněným a vysvětlení širokému plénu, proč právě majitel posledního kousku se stal majitelem posledního kousku.

Po příchodu do Štěchovic nás Jirka Z. marně přesvědčoval k opětovnému navštívení štěchovické elektrárny, tak jsme alespoň navštívili štěchovickou hospodu. Členové KASu (kteří zabrali salonek) tam již oslavovali. My jako poražení na trase Praha-Štěchovice jsme se museli spokojit s méně příjemným místem k sezení. Nicméně některým stůl u televize vyloženě vyhovoval - Jirka T. během celého jídla nespustil oči z Mari, které to lichotilo do okamžiku, než si uvědomila, že za ní běží fotbalový zápas. Při odchodu se s námi senioři srdečně rozloučili a ujistili nás, že nikdo z nich během cesty neupadl. Zato Hanka S. při spánku v autobuse málem upadla do uličky, leč na poslední chvíli to přece jen vybalancovala, čímž dychtivě přihlížející vyloženě zklamala.


Biologické okénko

1) Hloh

Tomáš si může vybarvit tmavě zeleného bobříka květin (Roy by na tebe byl hrdý). Byl to opravdu hloh



2) Kobylka vs. saranče

Kobylka má tykadla dlouhá zhruba jako tělo a samice má vždy kladélko x saranče má krátká tykadla a samice má kladélko velmi nenápadné popř. ho nemá.

Klára

Mapa a fotky


Zvětšit mapu

 

Zpět