Výlet s Bahňákem a Žabákem (Karel IV.)

10.05.2009 15:26

1. Jak jsme se (ne)sešli na nádraží
Na Hlavním nádraží bylo rušněji než obvykle, pochod Karla IV. je totiž dost profláklá záležitost. První se nám ozvala Hanka W., aby sdělila, že si špatně nařídila budík. Další potom svou absenci na srazu omlouvali malichernými důvody typu angína, noční směna atd. Matouš s sebou vzal postaršího a mírně obtloustlého psa Áju. Jak postupně lidé na sraz přicházeli, ptali se ho na Ájin věk. No, někteří se ani neptali a rovnou vyjádřili obavy, zda pes cestu přežije. Matouš reagoval zarputilým mlčením, a tak nám nezbylo než se o jejím stáří jen dohadovat a uzavírat mezi sebou sázky na to, od kolikátého kilometru jí budeme muset nést (na fotkách kupodivu vypadá čiperně, ale nenechte se zmást). Martin F. zaujal hlouček napřed svou obuví, poté i informací, že má na celý den k jídlu jen Studentskou pečeť. Po telefonickém spojení s Lukášem Z. se onen, již nějakou dobu stepující na Smíchovském nádraží, udiveně ptal, co děláme na hlaváku. Tak jsme tedy v počtu 6 lidí vyrazili a Lukáše jsme přibrali cestou.
Poslední žena Karla IV. Eliška Pomořanská prý měla takovou sílu, že meče holýma rukama lámala. Aby bylo atmosféře učiněno zadost, Kláře se holýma rukama podařilo ve vlaku zlomit alespoň jehlu. Mimochodem, také vás někdy napadlo, k čemu to vlastně Elišce bylo (kromě toho, že byla objektem nenávisti všech královských zbrojmistrů)? Během jízdy se Rosťa dozvěděl o plánované délce trasy 20 km a optal se, jestli je to nutné, porovnávaje se sedmikilometrovým výletem, kterého se nedávno účastnil, a bylo to prý také moc hezké.

2a. Julie se ujímá vedení
  b. Martinovy boty (aneb touhy Samuela Elánia dostaly skutečnou podobu)
V Dobřichovicích jsme na startu získali mapku a vyrazili směr Skalka. První část cesty byla velmi jednoduchá - prostě pořád po modré až na hřeben. Asi po dvou kilometrech jsme zabloudili. Julie prohlásila, že to tady zná, neb rok bydlela v Řevnicích a v kapličce na Skalce se chce jednou vdávat. Poté se ujala vedení, naprosto nedbaje remcání některých členů. Dotyční se ostatním nezdráhali barvitě líčit, jak to naposledy dopadlo, když se Julie ujala vedení z důvodu, že to někde zná: Při nedávné noční hře bloudili mezi prvním a druhým stanovištěm až do rána a odmítali se vzdát i přes telefonické prosby organizátorů, kteří již chtěli jít domů. Tentokrát se však nic podobného nestalo a Julie nás dovedla na červenou značku.
U rozcestníku přišla první krize, kupodivu ne však na Áju, ale na jejího páníčka. Těch šest piv, které předchozího večera Matouš vypil, se vehementně začalo dožadovat pozornosti a vskutku si ji získalo. Nechme tedy Matouše v klidu zvracet a mezitím si blíže prohlédněme botky čekajících. Jak již bylo v úvodu zmíněno, vedle fádních a nenápaditých pohorek objevil se mezi naší obuví i kousek unikátní – střihem takový tělový model. Kromě svých nesporných výhod, tedy, že člověk ví, po čem šlape a má tak k přírodě mnohem blíž, měly i jednu zásadní nevýhodu, tedy, že člověk ví, po čem šlape a má tak k přírodě mnohem blíž. Martin F. je sice nesehnal v zelené barvě, i přesto mu však vynesly přiléhavou přezdívku. A protože nechyběl Lukáš Z., byla akce pokřtěna na Výlet s Bahňákem a Žabákem.

3. Klára se seznamuje
Po pár kilometrech se les rozestoupil a nám se naskytl pohled na poutní místo Skalka, kde, jak jsme byli znovu informováni, se Julie hodlá vdávat. Bývalý kostelík sv. Máří Magdaleny se topil ve slunci. Křížová cesta vedla kolem romantického jezírka až k poustevně na vrcholu, kde jsme stáli. Popustili jsme tedy uzdu své fantazii a představovali si, jak se svatebním průvodem sestupujeme ke kostelíku. Vzhledem k příkrému terénu jsme se však nemohli ubránit pocitu, že scénář by byl nejspíš následující: Nevěsta kráčející ve svých bělostných šatech zakopne svým bělostným střevíčkem o jeden z mnoha kořenů a za jadrných kleteb se skutálí přímo do jezírka na úpatí, popřípadě se ještě při vynořování mezi lekníny praští do hlavy o romantický můstek nad jezírkem se klenoucí. Leč Julie je, zdá se, pevně rozhodnuta a zatímco se ostatní pustili do jídla, šla si ještě párkrát zkusit důstojný sestup. 
Krokodýl však na tomto místě nebyl poprvé:

Na Skalce nás dostihla skupinka pod vedením Jitky M. Ke Kláře se doneslo, že se v ní mimo jiné vyskytují i dva noví účastníci English campu, s kterými doteď udržovala jen písemný kontakt. Šla se tedy seznámit osobně. Vyzbrojena pivem a červenou paprikou dala se s hloučkem do společenské konverzace. Hned v úvodu se dopustila tragického faux pas - zapomněla jména těch dvou. Jala se pomáhat paměti divokou gestikulací. Bohužel, jak již bylo zmíněno, měla v ruce nakousanou červenou papriku, kterou na dané nešťastníky vehementně ukazovala, dokud si skutečně nevzpomněla. Přihlížející si tedy z očí vytřeli papriková semínka a s hrůzou očekávali, co bude dál. Následovala konverzace, kterou, nutno dodat, obstarávala především Klára sama. Na všech byla patrná úleva, když hlouček konečně opustila. Tak máme pravděpodobně zas o dva účastníky méně (uvidíme, jak jsou otrlí:). Po zhlédnutí scény krokodýlí skupinkou bylo Kláře doporučeno, aby se již za žádných okolností s potenciálními zájemci o camp neseznamovala, popřípadě aby se pro jistotu raději neseznamovala vůbec s nikým. Na onom romantickém můstku jsme si před odchodem nechali udělat skupinové foto. Během pózování si Lukáš Z. permanentně stěžoval, že ho někdo olizuje. No, ještě že jsme s sebou měli Áju, jinak by situace zaváněla vážným společenským skandálem.

4. Úlevná cesta
Matouš svým činem v úvodu předznamenal celkovou atmosféru výletu - cesta to byla vskutku úlevná a Veškrna by nad naším výkonem jen bledl závistí. Ti, kteří si neměli jak ulevit, se alespoň předháněli v historkách typu: Kde si ulevili, Kdo je u toho viděl a Jak moc velký to byl trapas. Dokážete si představit, jak s tímto zajímavým tématem kilometry rychle ubíhaly. Vítězem se stala příhoda, kde kromě aktérky figurovala pláž, rušná promenáda a velmi úzký pruh křoví. Jen Martin F. se k nám nepřidal a šel stále o kus napřed. Brzy jsme pochopili důvod jeho počínání – snažil se do sebe co nejrychleji nasoukat pečeť, než ho dohoníme a zbytek mu sebereme. Je třeba dodat, že naše úmysly odhadl dokonale.
Konečně jsme potkali první kontrolu a dostali toužebně očekávané razítko. Někteří špatně pochopili propozice výletu a dožadovali se i sušenky. Jen těžko se poté smiřovali se skutečností, že sušenku dostanou jen jednou, a to až v cíli. Kousek za kontrolou byl rozcestník a nastal okamžik rozhodnutí, zda jít původní trasu 20 km, nebo si ji o 5 km prodloužit. Šest ku jedné byl dost výmluvný výsledek. Menšina se snažila uplatnit fakt, že je organizátorem výletu, tudíž její hlas má větší váhu. To jí sice nikdo nebral, ale všichni se houfně vydali po původní trase, tvrdíce, že takhle by přece přišli o jezírko, o které do té doby samozřejmě žádný zájem neprojevovali.


5. Hledáme jezírko
Jezírko je lom, kolem kterého vznikla jedna z nejstarších trampských osad u nás - "El Paso".

Hledáme jezírko:
 

Po určení polohy na mapě jsme se dali do hledání, ale nic jsme nenašli. Abychom se motivovali, byla objeviteli slíbena odměna v podobě zbytku Studentské pečeti. Na očekávaný Martinův odpor nebyl samozřejmě brán zřetel. Martin však raději vyrobil své vlastní jezírko a dožadoval se jeho uznání (škrt jeden). Lukáš Z. se jen tak vzdát nehodlal a šel hledat lom na přilehlý kopeček. Kupodivu tam prý opravdu byl, ale nestálo prý za to tam chodit. Pojedli jsme tedy něco Studentské pečeti, abychom se vzpamatovali ze zklamání, a opět nás došla Jitčina skupinka. Bylo nám jasné, že pokud se nemáme stát terčem výsměchu za naše tempo netempo, bude zapotřebí je trochu pozdržet. „Už jste viděli to krásné jezírko?“ optali jsme se sborově. Přidali jsme ještě pár superlativ a nadšených povzdechů a už jen sledovali, jak se šikují a vrhají tušeným směrem, aby si ten přírodní skvost nenechali ujít. Vydali jsme se tedy rychle na cestu. Matouš navrhoval, že by bylo lepší, kdybychom se schovali v lese a nechali je, aby nás předešli. Už by nás nemohli dohánět. Ale žádných podobných úskoků nebylo zapotřebí, opět jsme se totiž ztratili a vše se tím uspokojivě vyřešilo. Na naši obranu nutno dodat, že se tak stalo až v Hlásné Třebáni.

6. Opět jsme zabloudili - Chemická katastrofa - Konečně cíl.
V Hlásné Třebáni jsme opět sešli ze značky. Možná to zavinily Kaččiny a Klářiny pokusy o zpěv, kdy pozornost ostatních byla rozostřena bojem zuřícím v hlavách všech zúčastněných. Ten byl sváděn mezi kůrou mozkovou ("Jdi hezky po chodníku a koukej, kde je žlutá značka") a pudem umístěným ve starších částech mozku ("Uteč! Schovej se! Ukousni si obě uši"). Každopádně nebylo to zabloudění nepříjemné, protože nám přivedlo do cesty jez. Sundali jsme si boty a ….vymřel veškerý půdní edafon v okruhu 100 metrů. Ti největší odvážlivci však nezůstali jen u toho a smočili si nohy v Berounce, čímž zavinili další z lokálních chemických katastrof – tentokrát úhyn většiny zoobentosu na kilometr po proudu. Nataženi v trávě jsme přemýšleli co dál. Návrh dostat se na žlutou značku a pokračovat v původní trase vedoucí asi kilometr do kopce, byl zamítnut hlavně s ohledem na tak trochu nové a tak trochu malé Juliiny boty. Řádně odpočati jsme se tedy po půlhodince zvedli a zanechávaje za sebou zpustošenou krajinu, zamířili jsme podél řeky přímo k cíli. Tam nás čekal slibovaný diplom a Tatranka.


Zobrazit Po stopách Karla IV. na větší mapě

20 km to nebylo – podle Lukášova přesného krokoměru jsme ušli celých 22,5 km. Na závěr jsme poseděli v blízké hospůdce a dobrou náladu nám nezkazilo ani to, že nám díky Kláře ujel vlak. Shodli jsme se, že to bylo vlastně dost krátké. I Ája vypadala, že souhlasí. Takže příště jdeme 30 – přidejte se taky! Jen doufejme, že bude mít Julie jiné boty:).

Matouš: "Ájo, víš, jak zemřel náš první pejsek?"
Julie: "Matouš ho vzal na výlet."

Fotky z výletu jsou ve fotogalerii

Klára

Zpět