Nezapadáte do kolektivu? Jste příliš pohodoví pro tento svět? Právě pro vás je tu Stressils!

Přípravek pochází z newyorkské džungle a je obohacený drcenými žlučníkovými kameny a výtažky z žaludečních vředů. Dejte konečně sbohem pohodové náladě a nalaďte se s námi do rozbouřených vln moderní doby. Přátelé, které vaše dobrá nálada dovádí k šílenství, vám budou ze žlučníku vděčni.

Stressils je k dostání ve formě pastilek, tabletek či ústního spreje. Nově navíc, pro zvýšení nervozity a stísněnosti našich pravidelných uživatelů, i ve formě čípků (ve tvaru stresoidu).

Stressils jako dárek pro malé i velké optimisty

Nemáte ještě dárek pro své nemístně klidné, bezstarostné a nic nedělající přátele? Stressils jim přinese náboj do života. Jako kámen vhozený na klidnou vodní hladinu, Stressils rozhodí vás i vaše blízké.

Zdá se vám vaše dítě klidné až apatické? Také vám přijde, že váš harant nemusí spát 8 hodin denně? Pro pohodové děti jsou tu Stressilky Junior.

Pozor – soutěž o atraktivní stresující zájezdy

Nasbírejte deset víček z balení pastilek Stressils či Stressilek Junior a vyhrajte originální dárek pro likvidaci následků nově získaných emocí.

"Za deset víček je tu Stressils kapesníček!"

To ale není zdaleka vše. Nasbírejte víček sto, pošlete je na adresu na obalu a vyhrajte se svou rodinou zájezd do některé z následujících nervydrásajících destinací: Wall Street v pulzujícím New Yorku, podzemka v přeplněném Tokiu, korida v divoké Barceloně či 150 metrů dlouhá fronta na MHD kupony v malebně zasněžené Praze!

Co dnes sluší? Soumrak v duši!

_{(Reklama vznikla v rámci kreativního večera na Silvestru 2009. Nejedná se o skutečný produkt, objednávky přijímáme pouze při platbě předem. Fotomontáž obsahuje registrované značky, práva na jejich komerční či jiné užívání patří výhradně jejich vlastníkům. Fotomontáž slouží pouze k zábavním účelům. Mírná inspirace na The Onion...)}

Promítání filmu René a následná diskuze s režisérkou Helenou Třeštíkovou se koná ve středu 2. prosince. Pro zájemce jsme připravili několik odkazů, na kterých se můžete dozvědět více o paní režisérce Třeštíkové, jejích filmech a její časosběrné metodě.

• V rozhovoru pro Český rozhlas o tom, jak v roce 1980 objevila časosběrnou metodu
• Rozhovor pro ČT o filmu René, původních plánech i literárním talentu Reného Plášila a jeho asociální vychytralostí, pocit lidské mnohoznačnosti
• Speciál ČT věnovaný filmu René
• O "evropském oscarovi" i o trilogii o narkomance Katce pro ihned.cz 

Věříme, že si tuto příležitost vytvořit rozhovor vlastní, tedy zeptat se paní režisérky osobně, nenecháte ujít. Těšíme se na shledanou.

Během celého letošního English Campu jsme byli účastníky náročného procesu dekolorizace implodovaných mimozemských ovulárů. Obdrželi jsme tajemný návod z mateřské planety, který postup podrobně popisoval do nejmenších detailů. Naneštěstí nám však meziplanetární rušení a vesmírný šum znemožnily doposlechnout jej až do konce a nedozvěděli jsme si víc, než že je ovluláry nutné nutrikovat kolorickou dietou.

R,G i B se chopily vlastní iniciativy a snažily se odbarvit za každou cenu a po svém. Nebylo to jednoduché a pokusy o prosté zbavení se nebo překrytí barvy skončily neúspěchem a smutkem.

Ani pokusy o vysvobození se konáním dobrých skutků a pomocí pozemšťanům v jejich každonním životě nepřineslo očekávanou ztrátu barvy a implodované ovuláry musely dál snášet svůj barevný úděl. 

Teprve příchod posádky havarované mateřské lodi, kterážto mezitím plavidlo opravovala, věc vyjasnil a za vydatné pomoci doktora Nuly (bohužel bez prasátka) transmutovaly ovuláry do jediného statného bílého jedince a společně opustili terrestriální prostředí.

English Camp 2009 je za námi. Děkujeme všem studentům za jejich příjezd, nadšení a nezapomenutelné společné zážitky. Vedoucím pak za jejich nasazení a obětavost. Thanks go to native speakers for their selfless and friendly help and for all they have done to make this camp work.

Tématem campu byly barvy a tak kromě toho, že nás navštívili mimozemšťané a my jim pomohli s poskontaminační karanténou a dekolorizací jejich ovulárů, poslední večer jsme si vzali své iluminátory, utrhli se od táboráku a vydali se na strastiplnou cestu směrem k "fotce campu".

Nebylo to jednoduché. Iluminátory blikaly, zuby drkotaly a emoce sílily. "Éčko je moc velké, elko má krátké nožičky a místo ár je pí!" snažil se fotograf opravit nápis kreslený dlouhou expozicí, zatímco mrznoucí modelky a modelové připravovali vzpouru. Konečně se ale písmenka umoudřila a výsledkem je tato barevná fotografie.

Na závěr jsme si ještě vyzkoušeli pár kudrlinek a podobných libůstek. Kde jinde se nám ostatně sejde tolik nadšených lidí jako na campu? Děkujeme vám a těšíme se příští rok zase na viděnou!

Pavel  

•  zde si můžete prohlédnout album fotek z našeho nočního focení, včetně mezistupňů a nepovedených či neupravených fotek

Hledání cesty domů jakoby nebralo konce. Ač brilantní detektiv, Sherlock Homeless stále nenašel místo, kde by se usadil. Ale náš hrdina se tím nenechává rozhodit, a plní si své sny o cestování do míst, kam se ještě nepodíval. Zatímco švýcarské Alpy jej málem stály život, na slovenských Tatrách si mohl konečně odpočinout a projasnit si už tak ostrovtipnou mysl čerstvým horským vzduchem.

Jana Z., Jitka

1. Jak jsme se (ne)sešli na nádraží
Na Hlavním nádraží bylo rušněji než obvykle, pochod Karla IV. je totiž dost profláklá záležitost. První se nám ozvala Hanka W., aby sdělila, že si špatně nařídila budík. Další potom svou absenci na srazu omlouvali malichernými důvody typu angína, noční směna atd. Matouš s sebou vzal postaršího a mírně obtloustlého psa Áju. Jak postupně lidé na sraz přicházeli, ptali se ho na Ájin věk. No, někteří se ani neptali a rovnou vyjádřili obavy, zda pes cestu přežije. Matouš reagoval zarputilým mlčením, a tak nám nezbylo než se o jejím stáří jen dohadovat a uzavírat mezi sebou sázky na to, od kolikátého kilometru jí budeme muset nést (na fotkách kupodivu vypadá čiperně, ale nenechte se zmást). Martin F. zaujal hlouček napřed svou obuví, poté i informací, že má na celý den k jídlu jen Studentskou pečeť. Po telefonickém spojení s Lukášem Z. se onen, již nějakou dobu stepující na Smíchovském nádraží, udiveně ptal, co děláme na hlaváku. Tak jsme tedy v počtu 6 lidí vyrazili a Lukáše jsme přibrali cestou.
Poslední žena Karla IV. Eliška Pomořanská prý měla takovou sílu, že meče holýma rukama lámala. Aby bylo atmosféře učiněno zadost, Kláře se holýma rukama podařilo ve vlaku zlomit alespoň jehlu. Mimochodem, také vás někdy napadlo, k čemu to vlastně Elišce bylo (kromě toho, že byla objektem nenávisti všech královských zbrojmistrů)? Během jízdy se Rosťa dozvěděl o plánované délce trasy 20 km a optal se, jestli je to nutné, porovnávaje se sedmikilometrovým výletem, kterého se nedávno účastnil, a bylo to prý také moc hezké.

2a. Julie se ujímá vedení
  b. Martinovy boty (aneb touhy Samuela Elánia dostaly skutečnou podobu)
V Dobřichovicích jsme na startu získali mapku a vyrazili směr Skalka. První část cesty byla velmi jednoduchá - prostě pořád po modré až na hřeben. Asi po dvou kilometrech jsme zabloudili. Julie prohlásila, že to tady zná, neb rok bydlela v Řevnicích a v kapličce na Skalce se chce jednou vdávat. Poté se ujala vedení, naprosto nedbaje remcání některých členů. Dotyční se ostatním nezdráhali barvitě líčit, jak to naposledy dopadlo, když se Julie ujala vedení z důvodu, že to někde zná: Při nedávné noční hře bloudili mezi prvním a druhým stanovištěm až do rána a odmítali se vzdát i přes telefonické prosby organizátorů, kteří již chtěli jít domů. Tentokrát se však nic podobného nestalo a Julie nás dovedla na červenou značku.
U rozcestníku přišla první krize, kupodivu ne však na Áju, ale na jejího páníčka. Těch šest piv, které předchozího večera Matouš vypil, se vehementně začalo dožadovat pozornosti a vskutku si ji získalo. Nechme tedy Matouše v klidu zvracet a mezitím si blíže prohlédněme botky čekajících. Jak již bylo v úvodu zmíněno, vedle fádních a nenápaditých pohorek objevil se mezi naší obuví i kousek unikátní – střihem takový tělový model. Kromě svých nesporných výhod, tedy, že člověk ví, po čem šlape a má tak k přírodě mnohem blíž, měly i jednu zásadní nevýhodu, tedy, že člověk ví, po čem šlape a má tak k přírodě mnohem blíž. Martin F. je sice nesehnal v zelené barvě, i přesto mu však vynesly přiléhavou přezdívku. A protože nechyběl Lukáš Z., byla akce pokřtěna na Výlet s Bahňákem a Žabákem.

3. Klára se seznamuje
Po pár kilometrech se les rozestoupil a nám se naskytl pohled na poutní místo Skalka, kde, jak jsme byli znovu informováni, se Julie hodlá vdávat. Bývalý kostelík sv. Máří Magdaleny se topil ve slunci. Křížová cesta vedla kolem romantického jezírka až k poustevně na vrcholu, kde jsme stáli. Popustili jsme tedy uzdu své fantazii a představovali si, jak se svatebním průvodem sestupujeme ke kostelíku. Vzhledem k příkrému terénu jsme se však nemohli ubránit pocitu, že scénář by byl nejspíš následující: Nevěsta kráčející ve svých bělostných šatech zakopne svým bělostným střevíčkem o jeden z mnoha kořenů a za jadrných kleteb se skutálí přímo do jezírka na úpatí, popřípadě se ještě při vynořování mezi lekníny praští do hlavy o romantický můstek nad jezírkem se klenoucí. Leč Julie je, zdá se, pevně rozhodnuta a zatímco se ostatní pustili do jídla, šla si ještě párkrát zkusit důstojný sestup. 
Krokodýl však na tomto místě nebyl poprvé:

Na Skalce nás dostihla skupinka pod vedením Jitky M. Ke Kláře se doneslo, že se v ní mimo jiné vyskytují i dva noví účastníci English campu, s kterými doteď udržovala jen písemný kontakt. Šla se tedy seznámit osobně. Vyzbrojena pivem a červenou paprikou dala se s hloučkem do společenské konverzace. Hned v úvodu se dopustila tragického faux pas - zapomněla jména těch dvou. Jala se pomáhat paměti divokou gestikulací. Bohužel, jak již bylo zmíněno, měla v ruce nakousanou červenou papriku, kterou na dané nešťastníky vehementně ukazovala, dokud si skutečně nevzpomněla. Přihlížející si tedy z očí vytřeli papriková semínka a s hrůzou očekávali, co bude dál. Následovala konverzace, kterou, nutno dodat, obstarávala především Klára sama. Na všech byla patrná úleva, když hlouček konečně opustila. Tak máme pravděpodobně zas o dva účastníky méně (uvidíme, jak jsou otrlí:). Po zhlédnutí scény krokodýlí skupinkou bylo Kláře doporučeno, aby se již za žádných okolností s potenciálními zájemci o camp neseznamovala, popřípadě aby se pro jistotu raději neseznamovala vůbec s nikým. Na onom romantickém můstku jsme si před odchodem nechali udělat skupinové foto. Během pózování si Lukáš Z. permanentně stěžoval, že ho někdo olizuje. No, ještě že jsme s sebou měli Áju, jinak by situace zaváněla vážným společenským skandálem.

4. Úlevná cesta
Matouš svým činem v úvodu předznamenal celkovou atmosféru výletu - cesta to byla vskutku úlevná a Veškrna by nad naším výkonem jen bledl závistí. Ti, kteří si neměli jak ulevit, se alespoň předháněli v historkách typu: Kde si ulevili, Kdo je u toho viděl a Jak moc velký to byl trapas. Dokážete si představit, jak s tímto zajímavým tématem kilometry rychle ubíhaly. Vítězem se stala příhoda, kde kromě aktérky figurovala pláž, rušná promenáda a velmi úzký pruh křoví. Jen Martin F. se k nám nepřidal a šel stále o kus napřed. Brzy jsme pochopili důvod jeho počínání – snažil se do sebe co nejrychleji nasoukat pečeť, než ho dohoníme a zbytek mu sebereme. Je třeba dodat, že naše úmysly odhadl dokonale.
Konečně jsme potkali první kontrolu a dostali toužebně očekávané razítko. Někteří špatně pochopili propozice výletu a dožadovali se i sušenky. Jen těžko se poté smiřovali se skutečností, že sušenku dostanou jen jednou, a to až v cíli. Kousek za kontrolou byl rozcestník a nastal okamžik rozhodnutí, zda jít původní trasu 20 km, nebo si ji o 5 km prodloužit. Šest ku jedné byl dost výmluvný výsledek. Menšina se snažila uplatnit fakt, že je organizátorem výletu, tudíž její hlas má větší váhu. To jí sice nikdo nebral, ale všichni se houfně vydali po původní trase, tvrdíce, že takhle by přece přišli o jezírko, o které do té doby samozřejmě žádný zájem neprojevovali.

5. Hledáme jezírko
Jezírko je lom, kolem kterého vznikla jedna z nejstarších trampských osad u nás - "El Paso".

Hledáme jezírko:
 

Po určení polohy na mapě jsme se dali do hledání, ale nic jsme nenašli. Abychom se motivovali, byla objeviteli slíbena odměna v podobě zbytku Studentské pečeti. Na očekávaný Martinův odpor nebyl samozřejmě brán zřetel. Martin však raději vyrobil své vlastní jezírko a dožadoval se jeho uznání (škrt jeden). Lukáš Z. se jen tak vzdát nehodlal a šel hledat lom na přilehlý kopeček. Kupodivu tam prý opravdu byl, ale nestálo prý za to tam chodit. Pojedli jsme tedy něco Studentské pečeti, abychom se vzpamatovali ze zklamání, a opět nás došla Jitčina skupinka. Bylo nám jasné, že pokud se nemáme stát terčem výsměchu za naše tempo netempo, bude zapotřebí je trochu pozdržet. „Už jste viděli to krásné jezírko?“ optali jsme se sborově. Přidali jsme ještě pár superlativ a nadšených povzdechů a už jen sledovali, jak se šikují a vrhají tušeným směrem, aby si ten přírodní skvost nenechali ujít. Vydali jsme se tedy rychle na cestu. Matouš navrhoval, že by bylo lepší, kdybychom se schovali v lese a nechali je, aby nás předešli. Už by nás nemohli dohánět. Ale žádných podobných úskoků nebylo zapotřebí, opět jsme se totiž ztratili a vše se tím uspokojivě vyřešilo. Na naši obranu nutno dodat, že se tak stalo až v Hlásné Třebáni.

6. Opět jsme zabloudili - Chemická katastrofa - Konečně cíl.
V Hlásné Třebáni jsme opět sešli ze značky. Možná to zavinily Kaččiny a Klářiny pokusy o zpěv, kdy pozornost ostatních byla rozostřena bojem zuřícím v hlavách všech zúčastněných. Ten byl sváděn mezi kůrou mozkovou ("Jdi hezky po chodníku a koukej, kde je žlutá značka") a pudem umístěným ve starších částech mozku ("Uteč! Schovej se! Ukousni si obě uši"). Každopádně nebylo to zabloudění nepříjemné, protože nám přivedlo do cesty jez. Sundali jsme si boty a ….vymřel veškerý půdní edafon v okruhu 100 metrů. Ti největší odvážlivci však nezůstali jen u toho a smočili si nohy v Berounce, čímž zavinili další z lokálních chemických katastrof – tentokrát úhyn většiny zoobentosu na kilometr po proudu. Nataženi v trávě jsme přemýšleli co dál. Návrh dostat se na žlutou značku a pokračovat v původní trase vedoucí asi kilometr do kopce, byl zamítnut hlavně s ohledem na tak trochu nové a tak trochu malé Juliiny boty. Řádně odpočati jsme se tedy po půlhodince zvedli a zanechávaje za sebou zpustošenou krajinu, zamířili jsme podél řeky přímo k cíli. Tam nás čekal slibovaný diplom a Tatranka.

Zobrazit Po stopách Karla IV. na větší mapě

20 km to nebylo – podle Lukášova přesného krokoměru jsme ušli celých 22,5 km. Na závěr jsme poseděli v blízké hospůdce a dobrou náladu nám nezkazilo ani to, že nám díky Kláře ujel vlak. Shodli jsme se, že to bylo vlastně dost krátké. I Ája vypadala, že souhlasí. Takže příště jdeme 30 – přidejte se taky! Jen doufejme, že bude mít Julie jiné boty:).

Matouš: "Ájo, víš, jak zemřel náš první pejsek?"
Julie: "Matouš ho vzal na výlet."

Fotky z výletu jsou ve fotogalerii

Klára

Úderná hesla, podmanivá hudba, nová a ještě lepší receptura.... V podobně komerčně agitátorském a nadšeném duchu se tvůrčí tým vrhl do díla na krokodýlím večeru tvorby reklam. Opravdu jsme se snažili, ale podmanivou hudbu v potemnělých zákoutích pražských Vinohrad vystřídalo svíravě ponuré podbarvení, úderná hesla nahradily k smrti vyděšené výkřiky a novou recepturu... té se možná dočkáte až na úplném konci.

Máte problémy poznat, co se vlastně stalo, nebo dokonce vtíravý pocit, že někomu bylo ublíženo? Podívejte se na světlejší verzi a uvidíte, že tomu tak není.

Sherlock se rád vrací na oblíbená místa, takže se ocitl opět v Norsku. Tentokrát ve vesničce Sandenfjord prozkoumával vybavení dřívějších velrybářů (od těch soch ho ne a ne odtrhnout).

Jitka M.

Po návštěvě Bologni se náš Sherlock vydal do města čokolády, valčíků, habsburské historie a krásné architektury - do Vídně. Jak jste si již povšimli, světoznámý detektiv má slabost pro velikány z poctivě odlitého kovu - jeho kroky proto směřovaly k osvícené panovnici Marii Terezii. Neb je Marie Terezie především žena, zálibně spočinula kovovým pohledem na Sherlockově plášti, módním to hitu letošní sezony. Její háv, zdobený jen měděnkou a na exponovaných místech přikrášlený holubím trusem, se již dávno okoukal. Panovnice tedy neváhala obohatit šatník a přiřadila se do Homeless fanclubu, z čehož pár konzervativnějších habsburských císařů dostalo ošklivý šok a málem spadlo ze svých podstavců.

Sherlock tedy vytáhl z tlumoku rezervní oděv a vydal se do muzea. Cedule "Pozor, přírodovědné muzeum hlídá nebezpečný slon!" ho neodradila, neb Sherlock je, jak víme, se slony za dobře. Na fotce vidíme, jak se opatrně přibližuje k tomuto krvelačnému chobotnatci.
Nakonec si ve svém žlutém oblečku s přítelem Vostenem prohlédl město. Najdete ho na náměstí před kostelem sv. Štěpána?

červenec.....PAŘÍŽ
srpen.........BUDAPEŠŤ
září............ŘÍM

    ........ a pláštěnka stále drží!

Klára

Zřejmě zklamán rozmary nestálého a deštivého anglického počasí, vydal se Sherlock hledat svůj nový domov až do slunné Itálie. Jak se již pomalu stává jeho dobrým zvykem, svůj nový cíl, "rudé" město Bologna, si nejprve řádně prohlédl z úctyhodné výšky věže Torre Asinelli.

Sherlockova genialita spolu s čerstvým oxfordským diplomem, to už je sama od sebe kombinace, kterou jen máloco překoná. Jaké další rady tedy detektiv hledal u samotného vládce moří Neptuna, o tom se můžeme jen dohadovat. Třeba víc prozradí jeho příští cesta...

Lukáš